Městský hřbitov a mauzoleum

Místem posledního odpočinku obyvatel Hranic býval po staletí starý farní kostel sv. Jana Křtitele (na dnešním Školním náměstí) a okolní hřbitov. Pohřbívání zde definitivně skončilo se zrušením kostela v 18. století, ale už na počátku 17. století se větší část pohřbů uskutečňovala na „novém krchově“, z něhož se postupně stal současný městský hřbitov. Roku 1869 byla kolem hřbitova vystavěna současná ohradní zeď z vápencových kvádrů.

Cesta s rakví

Pohřební průvody se zesnulým byly po staletí vypravovány z farního kostela ulicí Farní, Černotínskou (dnes Svatoplukovou) a Na Dlážce (dnes Komenského),…

Místem posledního odpočinku obyvatel Hranic býval po staletí starý farní kostel sv. Jana Křtitele (na dnešním Školním náměstí) a okolní hřbitov. Pohřbívání zde definitivně skončilo se zrušením kostela v 18. století, ale už na počátku 17. století se větší část pohřbů uskutečňovala na „novém krchově“, z něhož se postupně stal současný městský hřbitov. Roku 1869 byla kolem hřbitova vystavěna současná ohradní zeď z vápencových kvádrů.

Cesta s rakví

Pohřební průvody se zesnulým byly po staletí vypravovány z farního kostela ulicí Farní, Černotínskou (dnes Svatoplukovou) a Na Dlážce (dnes Komenského), která získala svůj název podle dláždění, jež mělo usnadnit právě cestu pohřebních průvodů. Na křižovatce s ulicí Krchovskou (dnes Hřbitovní) se průvod setkával s tematicky laděnou sochou Panny Marie Bolestné z roku 1731, která truchlící provázela pohledem až na hřbitov.

Obyvatelka hřbitova

Josef H. A. Gallaš nám ve svých rukopisech zachoval příběh duševně nemocné Kláry Sládečkové, která na počátku 19. století patnáct let bydlela v kůlně na hranickém hřbitově: „U stěny měla svou postel a v ní stával její kolovrat, nad kterým měla duchovní i světské obrázky. Což ovšem ku podivu bylo, že v své chatrné postýlce nezmrzla. Každé noci, i v té nejtužší zimě, probudivši se o jedenácté hodině ke kamennému kříži na hřbitově modliti se chodívala a hrobeček svého posledního dítěte navštívila.“

Vojenský hřbitov

Roku 1914 byl za městským hřbitovem zřízen vojenský hřbitov pro oběti 1. světové války, tedy vojáky zemřelé v hranické rezervní vojenské nemocnici. Zde byl 12. srpna 1915 odhalen památník se sochou lva. Svůj věčný odpočinek zde našlo na 1500 vojáků mnoha národností. Když byl vojenský hřbitov roku 1937 připojen k městskému hřbitovu, byly ostatky vojáků přesunuty do vybudovaného mauzolea, na nějž byla socha lva přemístěna. Působivý projekt mauzolea vytvořil mjr. Ladislav Procházka, k rekonstrukci budovy došlo v letech 2006–2007.

Socha lva

Roku 1914 byl za městským hřbitovem zřízen vojenský hřbitov pro oběti 1. světové války. Nejednalo se o bezprostřední oběti bojů, ale vojáky z východní fronty, kteří zemřeli v rezervní vojenské nemocnici v Hranicích. K uctění jejich památky zde byl 12. srpna 1915 odhalen památník se sochou lva. Sochu vytvořila firma J. L. Urban & spol. pro město Olomouc (dodnes dvě tyto sochy stojí před budovou okresního soudu), kvůli estetické vadě na čelisti lva však Olomouc tuto sochu odmítla a se slevou ji zakoupila hranická rezervní nemocnice (štábní lékač Dr. Ernst Staniek). Svůj věčný odpočinek našlo v okolí sochy na 1550 vojáků mnoha národností.

Mauzoleum

Když byl vojenský hřbitov roku 1937 připojen k městskému hřbitovu, byly ostatky vojáků přesunuty do nově vybudovaného mauzolea, na nějž byla socha lva přemístěna. Působivý projekt mauzolea vytvořil z iniciativy správce policejního úřadu Václava Kvapila mjr. Ladislav Procházka, stavební práce provedla technická rota 34. pěšího pluku střelce Jana Čapka. Materiál poskytlo město Hranice. Jedná se o architektonicky velmi zajímavý a v České republice ojedinělý projekt. K rekonstrukci stavby došlo v letech 2006–2007.

Památky hřbitova

Hlavní kříž hřbitova (dnes torzo) byl pořízen roku 1791, jeho autor František Gallaš (1723–1795) byl pak pod křížem na vlastní přání pohřben. Starý dřevěný kříž před vstupní branou hřbitova byl roku 1889 nahrazen kamenným. Na hřbitově zcela chybějí hrobky v podobě kaplí, také zvláštní hřbitovní kaple na hřbitově nikdy neexistovala.

Nejstarší náhrobky

Nepočítáme-li nečitelný ženský renesanční náhrobek, zazděný v ohradní zdi za hrobkou vlevo/42–43, pak nejstarší dochovaný náhrobek pochází z roku 1817 (vlevo/25), později byl ovšem ještě několikrát použit. Nejstarším pohřbeným, jehož jméno najdeme na náhrobku, je spisovatel Josef H. A. Gallaš (1756–1840), souvislá řada náhrobků však začíná až koncem 19. století, kdy hřbitov dostal současnou podobu.

Umělecky cenné náhrobky

K umělecky nejzajímavějším objektům patří náhrobky Františka Šromoty s postavou sedící ženy  (1912, I/275–279), Josefa Janišky s mužem vtahovaným do věčnosti (1923, vlevo/110), Karla Janoška se ženou vedoucí děti (1924, V/12–13), Marie Scheidlové se sochou truchlící ženy u sloupu (1914, vpravo/67–68), Josefa H. A. Gallaše s bronzovou bustou (1946, vpravo/70), Hermanna Reusse s bustou (1931, vpravo/157), rodiny Petschnerovy se sochou ženy s křížem a knihou (vpravo/196–198) či hrobka rodiny Kylarovy, Wlodkovy a Vlasákovy s bustou (I/148–150).


Městský hřbitov a mauzoleum

Městský hřbitov a mauzoleum

Související cíle:

Zámek

Zámek

Stará radnice

Stará radnice

Synagoga

Synagoga

Vojenské ústavy

Vojenské ústavy

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele

Městské hradby

Městské hradby