Hranická propast

Rozevřený jícen Hranické propasti spadá strmými skalními stěnami do hloubky 69,5 m k jezírku, jehož dno zůstává dosud hádankou. Celková potvrzená hloubka včetně suché části od roku 2022 činí 519,5 metrů (suchá část 69,5 m + zatopená část 450 m), což z ní dělá nejhlubší zatopenou propast na světě. Podle odhadů by propast mohla dosahovat hloubky mezi 800 a 1200 m, čemuž nasvědčují teplota a chemické složení vody v Jezírku. Potvrzují to i další výzkumy, publikované v roce 2020 v odborném tisku. Propast vznikla zřícením stropu jeskyně, kterou vyhlodaly agresivní kyselky ve vápencích směrem zezdola k povrchu.

Nenechte si ujít hravé infocentrum Hranické propasti. Najdete ho v budově někdejší vlakové zastávky v Teplicích nad Bečvou.

První písemná zpráva o propasti pochází z roku 1580: „Na vrchu jest veliká jáma (hrozno na ni hleděti), od vrchu až dolů procházející jako propast aneb radše peklo nějaké, do kteréhožto před časy lidé na smrt odsouzení metáni bývali. V té propasti na dně jest louže nebo voda stojatá, do níž jakž zvěř neb jiná hovada vpadnou, hned se potopí a zahynou.“ Propast je také nejstarším moravským krasovým jevem zaznamenaným do mapy, v roce 1624 ji na mapu Moravy zaznačil Jan Amos Komenský. V roce 1813 byly na dno suché části propasti vybudovány dřevěné schody a postupně se stala vyhledávanou turistickou atrakcí. Dnes již sestup k jezírku není z bezpečnostních důvodů možný. Propast si získala publicitu také jako místo, kde v roce 1883 zavraždil jednu ze svých obětí sériový vrah Hugo Schenk.

Hůrka

Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic byla vyhlášena r. 1952, rozprostírá se na ploše 37,45 ha na rozhraní devonských vápenců a mladších kulmských hornin. Díky specifickému geologickému vývoji nalezneme v okolí Hranic unikátní krasové jevy – Zbrašovské aragonitové jeskyně a Hranickou propast. Místní vápenec se ovšem těží také jako cementářská surovina, což už
v 19. století vedlo ke zničení Černotínských jeskyní. Území je zajímavé nejen z geologického, ale i botanického hlediska, jak ukazují další panely naučné stezky.

Pověsti

Hranická propast je opředena množstvím pověstí, které se týkají především jejího vzniku, původu jejího německého názvu Gevattersloch (Kmotrova díra) či poustevníků usazených v okolí. Často je vznik propasti spojován s obyvateli svrčovského hradu. V jedné z pověstí se objevuje také postava bílé paní: Ve zříceninách nedaleko Hranic jsou ukryty poklady, jichž lze dosáhnout na Velký pátek. Jistá žena zde zapomněla své dítě, po roce se naučilo chodit i mluvit. Potravou a hračkami jej zaopatřovala bíle oděná paní. Na nedalekém návrší Svrčově viděl jistý muž svini sršící oheň. V tlamě držela zlatý klíč. Když začal ve strachu utíkat, ozval se za ním hlas: „Mohl jsi nás lehce vysvobodit, ale nesměl bys se bát vzít do ruky ten klíč.“ Ohlédl se a spatřil bílou paní. Ta mu pak řekla: „Zde na tomto místě vyroste třešňový strom. Až bude velký, udělá z jeho dřeva truhlář, který se dosud nenarodil, kolébku. A to dítě, které v ní první bude ležet, nás vysvobodí. (1859)

Svrčov

Hrádek Svrčov vznikl snad ve 14. století, v roce 1548 se již uvádí jako pustý. Dnes z něj zbývají jen nepatrné zbytky obytné budovy, hradní příkop a val na severovýchodě, vstup do hradu se nacházel na jihovýchodní straně. Podle místní tradice byl sídlem loupeživých rytířů, při archeologických vykopávkách byly nalezeny kromě ostruh a keramiky ze středověku také stopy nejstaršího neolitického a eneolitického osídlení, jež spadá zhruba do doby 5000–3000 let před naším letopočtem. Hradní zdivo bylo využíváno jako stavební materiál, např. při stavbě farního kostela na Masarykově náměstí.

V prostoru „vlevo mezi propastnou horou a Svrčovem v malém oudolíčku“ se nacházel útvar zvaný Čertova kazatelna. Byla to „skála ze třech dovrchu strmících sloupův složená, nad nimiž hrozná skalina v způsobu velkého tříhranného klobouku složena byla, tak sice, že z té strany od silnice malé okno, z oné pak od Svrčova dosti prostrannou bránu působila“. Útvar padl již na počátku 19. století za oběť těžbě vápence, dochovala se jen kresba.

Vyhlídka u Janka

Na svatojánské skále nad údolím, jímž se vine řeka Bečva, stojí od 70. let 18. století socha sv. Jana Nepomuckého. V roce 1708 ji vytvořil Ferdinand Gross na zakázku majitele hranického panství Leopolda z Dietrichsteina. Socha byla určena pro hlavní hranické náměstí, ale nakonec skončila na skalnaté vyhlídce.

V době vzniku sochy nebyl ještě ani zahájen proces blahořečení a svatořečení Jana Nepomuckého, což se odrazilo v poměrně neobvyklém ztvárnění světce jako klečící postavy na oblaku. Obdobnou Grossovu sochu najdeme v nedalekém Lipníku nad Bečvou.