Tunel ve Slavíči

Unikátní technická památka v obci Slavíč z let 1845–1846. Zděný železniční tunel eliptického průřezu je jediný na 275 km dlouhé trati tzv. Severní dráhy císaře Ferdinanda.

Jde o orientovanou hloubenou tunelovou stavbu s portály, provedenou vzhledem k nepříznivým geologickým podmínkám pravděpodobně technologií Německé (tzv. jádrové) tunelovací metody. Ta spočívala ve vyhloubení dvou paralelních šachet v místě budoucích tunelových opěr („svislých stěn“) a jejich vyzdění do výše paty klenutí; poté se shora odstranila zemina mezi těmito stěnami, aby na ně mohla být nazděna klenba. Pak již jen zbývalo vyvézt zeminu z tubusu již hotového tunelu, vyzdít dolní klenbu a shora opět tunel zasypat.

• délka 258,90 m
• průměrná šířka 5,72 m
• průměrná výška 6,30 m
• tloušťka horní klenby 0,60–0,80 m
• tloušťka spodní klenby 0,40–0,80 m
• průměrná tloušťka opěr 1,10 m
• nadloží nad klenbou 0,90–1,40 m

Historie stavby

S myšlenkou dopravního propojení Vídně se Slezskem a Haličí přišel v roce 1829 profesor vídeňské polytechniky Franz Xaver Riepel, který rozpoznal význam velkého nerostného bohatství těchto oblastí (uhlí, sůl). Navrhl vybudování železniční trati protínající celou Moravu o délce přibližně 455 km. S její stavbou bylo započato v zimě 1836 ve Vídni a ukončena byla o dvacet let později v Krakově (nikoliv až v haličské Bochnii, jak bylo původně plánováno). V linii Vídeň – Břeclav – Přerov se v roce 1842 dostala trať až do Lipníka nad Bečvou. Zde se postup prací zastavil pro nedostatek financí. Až půjčka Rothschildovy banky zajistila v březnu roku 1844 pokračování prací na další části Severní dráhy a 1. května 1847 byl předán veřejné dopravě úsek trati z Lipníka nad Bečvou do Bohumína.

Budování železnice bylo velkým zásahem i do podoby a života obce Slavíč. Pro pokračování stavebních prací v roce 1844 ve směru z Lipníka nad Bečvou na severovýchod byl řízením stavby pověřen vrchní inženýr Karel Hummel. Ten je autorem úpravy projektu, jež spočívala ve změně vedení trati obcí Slavíč tunelem, namísto původně plánovaným otevřeným zářezem. Tuto úpravu projektu si vyžádalo přede-vším nestabilní geologické podloží, jež by trať v otevřeném zářezu ohrožovalo sesuvy půdy. Úředním rozhodnutím byl dne 8. srpna 1845 dán souhlas ke stavbě slavíčského tunelu, která byla vzápětí zahájena. Na stavbě tunelu se podílelo 2.500 dělníků – jednak z blízkého okolí, jednak z oblasti Jeseníků a Slezska.  Dohledem nad dodržováním podmínek bezpečnosti byl pověřen přerovský krajský úřad. Oproti pů-vodnímu projektu, který vyžadoval demolici pěti selských statků a 12 chalupnických usedlostí, se při stavbě tunelu počet budov, jež bylo nutno strhnout a znovu postavit, snížil na dva grunty (Vašinkův a Stržinkův) a osm chalup. Zvýšené náklady na stavbu tunelu oproti otevřenému zářezu (zdivo, výdřeva, kvalifikovaní pracovníci) byly do značné míry kompenzovány zmenšeným objemem vytěžené zeminy (zhruba 16.000 m³ oproti přibližně 30.000 m³ při stavbě zářezu).

Objekt sloužil dopravě půl století – v polovině 90. let 19. století dospěla Severní dráha k závěru, že tunel je zastaralý, bude opuštěn a nahrazen dopravou v obou směrech na rozšířeném tělese druhé koleje zbudo-vané roku 1873. To vzbudilo odpor mezi obyvateli Slavíče, kteří podle zápisu z jednání obecního výboru  ze 4. dubna 1895 požadovali, aby „tunel, cesty jdoucí nad ním i jeho okolí Dráha nadále udržovala v dobrém stavu, aby obci nebyla případným zřícením způsobena škoda, aby procházející železnice byla ohrazena vysokým plotem, aby nedošlo k úrazu, aby vlaky jedoucí přes Slavíč nehoukaly (nepískaly) a nekouřily, aby nerušily a neděsily obyvatelstvo“. Železniční provoz v tunelu byl ukončen 30. května 1895. Objekt i s přilehlými pozemky se pak stal majetkem obce Slavíč – na koupi se usneslo obecní zastupitelstvo 21. března 1925. Železnice se tunelu vzdala z obavy z výdajů na jeho udržování. V roce 1965, kdy se uvažovalo o zřízení třetí koleje, zvažovala se opět možnost vést tuto kolej slavíčským tunelem. Myšlenka obnovy funkce této železniční stavby nebyla však nakonec realizována.